Bechyně - červen 2004

 

ASH - alcohol subject headings

 

 

Den 1. po B.

 

Jiřík: Milý deníčku, ještě jsme nezvraceli. Ale co není, může být. Právě sedíme v příjemném prostředí zahradní Restaurace Bečvárna v mém rodném Táboře. Kamarádi jsou úplně uše unešeni. Na vše čumí s otevřenou hubou, ale co se taky od nich dá dělat čekat.

Káča:  (čuměli jsme s otevřenou hubou, že existuje, maminka, kt. má navařeno.)

Míša: Moc jsme si dali a dobře. Problém byl jídlo udržet při zběsilé jízdě ulicemi a vybitými cestami na svém právoplatném místě - v žaludku. zůstalo tam.

 Dokonce i slehlo během 10ti minut, než se Jiříkovi podařilo přejet křižovatku.

Pak ještě chtěli, abych jim ukázal kruhový objezd. 1x ob-celkové obkroužení jim však nestačilo.

Jiřík ze sebe nechtěl "dělat debila", a tak to vobjel jen 2x. SRAB!!

To ale není problém. Po návratu dom jsme se vyhladovělí opět najedli a vypravili se do historicky první hospody naší expedice. Předcházelo jí velice důležité datum, které dokonce na jistou dobu v budoucnu ovlivní výpočet letopočtu.

Je nám však moc líto, že náds naši východní bratia nechali na holičkách. To už je podruhé. Taková zrada vždy naděla v srdci - té pumpě našich těl - vždy malou ranku. Ještě nás trochu hřeje naděje, že zítra vstanou a dřepnou si do žebřiňáku – dacia combi - a přijedou nás podpořit.

Ty vole! Dacii máme my a ne M+O.

Pro nezasvěcené: MTO=Miriam a Oleg. Nechápu to!

Ještě je třeba uvést, jak vypadal Jirka v 5 letech:

Krásně uspořádané - chronologicky utříděné album. Žádné čuňačinky.

To je pravda. a to co nakreslila Káča to vůbec neodpovídá té fotografii. Nebylo mi 5 ale asi tak 3. a vypadal jsem skutečně jako rozkošný chlapeček. Rodiče byli právem hrdi a pyšni. Zde z mých druhů hovoří pouhopouhá závist.

(Na ten odstavec potřeboval Jiří asi 10 minut.)

Musel jsem se skutečně "stilizovat". A to dá práci, když vám do toho dva ... neustále kecaji.

čistý list.

proplýtvali jsme 3 možnosti proexkurzovat knihovny. Jak tragické, do našeho Fotodeníku nepřibydou skvělé ilustrační snímky. Akorát jistý jouda zapomněl od naší poslední exkurse Májka´04 nabít foťák a příloha krásných obrázků bude kvůli této trestuhodné nedbalosi velice, velice chudá.

Tak s kreslenim to asi nevytrhnem. Budem muset sehnat náhradní baterie, nebo doufat, že to ten foťák rozchodí. Škoda, že jsem si nevzal čtyřlístek. copak asi děla Fifinka. Má skutečná kamarádka.

O něčem zde chvíli mluvíme, samé nedůležitosti, ale záhy se vracíme k detailům DgIS. Ó, oblíbené dítě mé...

 

Bečvářka

Kaštany, dlažby, lavičky, pifo, rychlý a pohodlný servis. Bez muziky. Pivo trochu jiné chuti než máme v bufetu, více se blížící chuti samoseru.

 

Kapitola Harrachovka

S politováním musím prohlásiti, že jsme z časových důvodů museli oželet Chatky u Ježků. Ale Harrachovka za to stojí. jenom čekáme, kdy nás odcamcáď vyhodí.

Vyhodili nás, po jednom.

Svině. ještě se pokusíme uprosit jedno pivko. ale nevím tady jsou dost svědomití. Naštěstí jsme byli včera prozřetelní a zakoupili lahev jindřichohradeckého Rumu. Teď se nám její zbytek bude hodit. Nějací přitroublí vodáci si rozdělali ohýnek, tak se půjdeme ohřát.

Spálíme lodě, chi

Co, jen vodáci, navíc turistí KČT a jeden nečlen navíc. Soudružka Škodová jej nechtěla připustit do kolektivu a tak trochu pil na žal.

Ale kluci byli tak trochu škrti. Měli celej soudek a ani se s náma nepodělili. Navíc si začali navzájem vyčítat kdo co platil atp. To nás dost zklamalo. Přesunuli jsme se tedy pár metrů dál a strávili jsme příjemnou noc pod hvězdnou oblohou. Nádhera.

 

Den 2. po B.

 

Ráno jsme se vzbudili a kdesi cosi a dali jsme si polívku a pivo, no. Hm, připravovali tam kros kántry trať pro Harrachovka kap 04. Radši jsme zdrhli, než si (nám) někdo rozbije držku. Pak jsme šli, pořád nic, nic zajímavýho jsme neviděli, pod hradem nám aportoval pes vlk kládu, poté, co jsme "U Fíka" potkali vycházku geriatrického odd. místní nemocnice.

Sobota, 16:20, Martin Ledínský píše do UISK 118. "Já debil jsem si to zapomněl vypnout" M H

"Já píča jsem se po(b)lila (pivem) a teď vám tu budu až do neděle smrdět." Sakra, tak dlouho...

 

3. etapa, další okénkový styl hospody, takže lístek nepřikládáme. Zastřešená zahrádka a kamna, na kterých si vyhříváme a sušíme naše věci, abychom nebyli na zahájení další etapy prodřehlí. Maj tady opravdu výbornou česnečku a dobré pivo. Jiřímu se mokrem začínají rozpadat sandály.

Pražáci ještě nevědí, že každá dnešní hospoda bude nejspíš "okénkový styl". Ale to se dá celkem předpokládat, protože je to všechno víceméně kiosek. Kačka se alespoň poučila ohledně specifických psovitých šelem, které napadají určitou část lidského těla. Lužničanka byla takový slabší průměr. Eso je daleko lepší. Kamna hřejí, pivo teče, polévka chutná. Ještě nás čeká Salloon a cca 7,5 km.

a chlapci si snad opravdu myslej, že to po těch pivech ještě ujdu...

Tak jsme se přesunuli do nedalekého Salloonu. 6. hospoda dnešní den. Začíná to dělat slušné skore. počítám, že dneska ještě tak jednu nebo dvě. jenom si nejsem jistý, že dneska dorazíme do Dobronic. Ale zřícenina je skutečně lákavá, A spát v gotickém hradu - to se nepodaří každý den. Dobronic bude dobito.

 Ale bude tam zima.

Teď nás ještě čeká zcizení slunečníku. Paraple je třeba, protože je neustále pršavo. Plán je asi takový: Musíme ožrat místní řepáky, kteří si zde opékají vepříka, potom jim uzmout nenápadně slunečník, kterýšto zeje právě nad tím vepříkem. Bude to jistě složité, ale jsme přesvědčeni v náš úspěch.

Naco a kde vezmeš ty potřebný love k ožírání místních? Ty hňupe. Ty maj kořínek jak ty včerejší.

Když ještě Štrumpovi dlužíš panáka!! x2!! A pilu vezmeš kde??

To mi však připomíná, že Štrumpa s Bohoušem nás zvali na Party. Tam je velká příležitost vrátit jim ty dva třtinový.

Ale stromeček jim už nevrátí nikdo, chudákum.

 

Etapa No7 - Bufet u řeky Lužnice.

Pořád vypadaj, že nás chtějí vyprovodit. Sušit věci teď nemáme kde, dáváme si jen studené pivo a pár věcí k jídlu. Vypravujeme se nahoru na hrad, který jsme si už předtím trochu omrkli. U ohně sedí partička už krapet litých lidí, kastelán se svými kompaňeros. My slušní studenti se jich ptáme na nocleh a radši rychle uléháme do sklepní průchozí místnosti. Horní síň, která je aspoň trochu zateplená, obsadili místní se svými dětmi.

Pionýry, skauty, ŠvP nebo jinou verbeží. Ne, děti byly vychované, když ráno běhaly přes naší místnost, snažili se nás nevzbudit, a když hodily kus dřeva na Jiřího, řekly "Promiňte". Já jsem v noci viděla 2 strašidla, když jsem chtěla vzbudit Michala, tak zmizely a ty dva mi to teď nevěřej. Míša byl na mě hrubý, když se mě snažil vystrnadit z MOJÍ karimatky. Jiřík drkotal zubama celou noc.

 

No, když jsme opouštěli Salloon, začalo nepatrně pršet. Rozhodnuti o dobití hradu, oželeli jsme Stavorek a další nálevnu, jejíž název mi není moc známý. Vlastně neznámý. V dešti nám moc chyběl slunečník, který se nám s Salloonu nepodařilo uzmout. Celou cestu jsme hopsali po rozbahněné lesní cestě, kterou vepřácký pražáci rozjezdili. Ještě si ti vepři namatlaji chatku maskáčovým vzorem. opravdu kokoti. Po dvou hodinách chůze v dešti jsme spatřili nádhernou věž zříceniny hradu Dobronice. Nedlouho potom jsme přešli most v Dobronicích. V místním kiosku jsme si dali pivko na dobrou noc a šli se vyspat na místní hrad. Opravdu skvělá záležitost. Bohužel Jednu místnost zabral kastelán a company, tak jsme museli spát v druhé a vlastně poslední místnosti zdejšího hradu. Noc byla nádherná. jen mi trochu byla zima a ta kamenná podlaha mi trochu rozhasila kyčel.

 

Den 3. po B.

 

Budíček byl v 8 ráno kdy nám děcka začala běhat po pokoji. Aby jsme vybili agresi, dali jsme si romantický výšlap na hradní věž. Bašta, nádhera, super výhled.

Loučíme se správcem. Teprve teď poznáváme divočinu přírody. Mokrá metr vysoká tráva a blátivé pobřeží Lužnice jsou našimi kamarády skoro až do Bechyně. Řeka byla klidná a žádný odvážlivec se na ní neukázal. Ptáci zpívali a breberky na nás skákaly.

Máme mokro v botech.

 

Kluci to psaní berou děsně vážně. Kdykoliv zastavíme v hospodě, některej z nich řekne: "vyndej deníček". Jiřík nás nabádá, abysme zapisovali svý pocity...citově zabarvený vyprávění. Vyklubali se z nich grafomani. Jo, na věži byly mláďata poštolek.

 

S tou věží to nebylo zas tak jednoduchý. Nejprve jsme se dozvěděli, že Věž je zavřená, ale klíče si můžem půjčit od Medvěda. To nám bylo poněkud divné, protože Berousci jsou na štaci někde u severu Čech. Medvěd se však ukázal jako lesní muž zastávající funkci kastelána - večer byla tma a tak jsme si ho moc neprohlíželi. Po výstupu na věž jsme uzřeli nádhernou jihočeskou krajinku, atomový hřib stoupající od nedalekého Temelína a kopu hrůzostrašných mraků plných vody. Pak jsme se při návratu rozněžnily nad hnízdem poštolky, která právě vyvedla mladé.  jak rozkošné. Hlavně Káča se z toho úplně odvařila. Myslel jsem, že jí nedostanem ani dolu z věže, a že budeme muset svést bitvu s tátou poštolákem. Naštěstí ji to včas přešlo. vrátili jsme se z věže, politovali jsme se, že jsme takoví pitomci a nevzali jsme si foťák. Zásadní chyba. rozloučili jsme se s místníma, kastelánovi vrazili padesátku na pivko a razili žíznivi, vyhládlí a lační po dobrodružství směrem Bechyně. KČT se však ukázali jako pěkní hajzlíci. celou cestu jsme se prodírali promoklou vysokou trávou, rákosem, bahnem a kopřivama. Tak jsme byli po pár kilometrech unavení a mokří. znechucení jsme došli do Bechyně.

Ano, část expedice nemá bohužel ráda Vietnamské dobrodružství. V Bechyni jsme zasedli do první přijatelné hospody a jali se jíst. Mňam, měli tam výborné černé kvasnicové pití. Nasyceni jsme se vypravili prohlédnout si krásy města, ale zredukovali jsme to (kvůli dešti) pouze na místní zámek. Respektive jen na jeho nádvoří a prodejnu suvenýrů s restaurací. Tam jsme zjistili svůj omyl dne, protože tam za celkem lidovou cenu podávali neomezené množství jídla ze skvělé zámecké kuchyně. Příště sem vezmem ty barbary Miriam s Olegem, ať si aspoň něco pěkného s námi užijou.

Tam v tom zámku měli mimochodem ptáka Loskutáka a medvěda, kt. byl pes. K té cestě do Bechyně bych řekla jen tolik, že jsem gentlemanům musela razit cestu mokrou trávou a kopřivama, takže jsem byla po pás zmáčená a Jiřík s Míšou si chudáčci namočili botičky a ponožtičky a je jim zima na nožičky. a Michal - Michal si při každý příležitosti zouvá boty!

Protože je mám taky mokrý ty hňupe

Jo s těma botama je to fakt pravda. Ale ono je to vlastně jedno, protože ty naše mokré zapařené nožky, které jsme si již několik dní neumyli, smrdí i přes naši obuv. Při této příležitosti musím pochválit své trekové fusekle, které, přestože jsou mokré durch, stále hřejí. za ty prachy je to paráda. Ta cesta do Bechyně v podání Kačky je moc drsná. ona skutečně šla jako první, ale pak se to prostřídalo a tu nejhorší pasáž s těma největšíma kopřivama jsem vyžral já. a Míša, krysa kladenská, razil cestu pěkně na lesní pěšince a potom po asfaltce.

Jiří kecá, ale to je normálka. Tak co, nedáme panáka?

Rum??

JO!

To je slovo do pranice. Ani jsme moc nepanákovali. vlastně vůbec. dneska jsme si dali leda tak indiánka a káča jenom laskonku. To moc velká sláva neni.

Teď, po idilické jízdě Elinkou - to je 1. el. dráha v Čechách a vlastně i na celém světě - čekáme v hospodě na vlak, který ty dva zoufalce odveze do naší maticky Prahy. Rum je skutečně aktuální, protože tento výkon chce nečím odměnit.

 

                                                                                                               Resumé: Výlet se skutečně vydařil. Bilance celé expedice byla výtečná: mokří jsme byli jako vodníci, Káča přišla o své Baťovky, které dodnes reklamuje, já jsem měl několik týdnů problémy s kyčlí. Jediný Míša vyvázl bez jakýchkoliv škod.